1 Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha, 2 z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o soudu věčném. 3 A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí. 4 Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha Svatého, 5 okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku, 6 a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu. 7 Vždyť zem, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí užitečnou bylinu těm, pro něž je také obdělávána, dostává od Boha požehnání. 8 Když však nese trní a bodláky, je neužitečná a blízká prokletí; jejím koncem je spálení. 9 Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně, přestože tak mluvíme. 10 Neboť Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste projevili jeho jménu, když jste posloužili - a ještě sloužíte - svatým. 11 Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce, 12 abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení. 13 Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, ‘přísahal při sobě samém’. 14 Řekl: ‘Jistě tě zahrnu požehnáním a velmi tě rozmnožím’. 15 A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení. 16 Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor. 17 Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou, 18 abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje. 19 Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, 20 kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.